Paní Jana je sympatická dlouhovláska, která už je půl roku po operaci. Podstoupila povrchovou metodu ASA 6D, a přestože prvních 48 hodin hojení bylo bolestivých, rozhodně svého životního rozhodnutí nelituje. Ostatně, přečtěte si její slova sami:

„S pocitem, že špatně vidím na dálku, jsem se poprvé „seznámila“ už na 1. stupni základní školy. Tehdy mi rodiče pořídili mé první brýle, ze kterých jsem, nebyla vůbec nadšená. Byly velké, kostěné a vypadaly příšerně. V té době jsme se asi všichni za své brýle styděli, a proto jsme si my, kteří tento pocit znali, sedali do prvních lavic, abychom brýle co nejméně používali. Takhle jsem „prožila“ základní i střední školu. Brýle opravdu na nose jen když to bylo hodně nutné - např. v kině, ale pouze až tehdy, když zhasli v sále a okolo byla tma, doma v koutě v tichosti, když jsme se dívali na televizi. Po střední škole jsem se vdala a brýle jsem moc neřešila. Když jsem něco na dálku nepřečetla, jednoduše jsem šla blíž, abych si přečetla, co jsem potřebovala.

Ale pak nastal zlom. Po mateřské dovolené jsem nastoupila do práce, kde jsem si čím dál víc uvědomovala, že opravdu špatně vidím a že je nutné a bezpodmínečné si brýle pořídit. Naštěstí ku prospěchu nás špatně vidících, byla už doba, kdy se vyráběly brýle krásné, slušivé, tisíce různých typů. Tak jsem si po dlouhé době jedny pořídila. Byla jsem nadšená, najednou po x-letech jsem viděla, prohlížela si podrobnosti, konečně poznávala lidi, kamarády na druhém chodníku, radovala se z maličkostí. Skutečnost, že nosím brýle, jsem přestávala vnímat jako něco zvláštního, výjimečného, protože při 3dioptriích jiná možnost už opravdu nebyla.

Po pár letech jsem si průběžně pohrávala s myšlenkou, že bych si dioptrie nechala odstranit laserovou operací. Bohužel mé myšlenky a sny vždy ztroskotaly na financích. Důležitou roli hrál také strach …“ Co když se to nepovede? Co když to nefunguje? „“….

Čím víc jsem na to myslela, tím víc jsem si uvědomovala, jak mě brýle omezují. Začala jsem si na kus papíru psát své PRO i PROTI. Trvalo mi to skoro rok, kdy jsem vlastně přišla na to, že PROTI mám pouze jedno a PRO celý zástup. Kdo vidí dobře a perfektně, ani si neuvědomuje, jak nám „brýlatým“ brýle ztrpčují život. Ráno okamžitě po probuzení nasadit brýle, abychom „trefili“ do koupelny, líčení, v létě problémy se sluncem, při koupání v rybníce, v bazénu, v zimě při vstupu do teplejší místnosti okamžitě brýle zamlžené, při dešti - bohužel stěrače na brýle nevymysleli, žádné prudší pohyby, abychom náhodou o brýle nepřišli, při vaření - nadzvednu pokličku u hrnce - okamžitě zamlženo, těchto důvodů a starostí je mnohem a mnohem více, nehledě na to, že při větších dioptriích je nutné mít brýle dvoje na „co kdyby“, takže finanční zátěž je znatelná. Při zhoršujících se dioptrií pak neustále nová a nová skla, obroučky.

Nemyslím si, že bych žila hodně aktivním životem, hlavně co se týče sportu, jen normální, klidný život s manželem, dvěma dětmi, dnes už dospělými, dvěma pejsky a papouškem. Občas nějaká zábava a neustálá práce kolem domečku a na zahrádce. Přeci ale v březnu rozhodnutí padlo: Jdeme do toho!!

Co teď?

Brouzdání po internetu, shromažďování informací, recenze, komentáře, zkušenosti ostatních, ať už kladné i záporné. Po dlouhé době, kdy mě známí podporovali a někteří odrazovali, jsem si vybrala tři oční kliniky, které mě zaujaly. A zase PRO a PROTI.

Vyhrálo OFTUM. Z jednoho prostého a jasného důvodu. Osobní zkušenosti lékařů, kteří tento zákrok podstoupili a dokáží se vcítit do pocitů klientů, dokáží určitým způsobem uskutečnit svým klientům sny, přání a touhy vidět bez brýlí, bez kontaktních čoček.

Dne 27. 3. 2015 jsem podstoupila laserovou operaci na oční klinice Oftum. Řekla bych, že v tento den, se mi změnil život. Ihned po zákroku ten pocit, že vidíte bez brýlí, neustále se ubezpečujete, že tomu tak opravdu je. Nezapomenu na ten okamžik, kdy vstanete na operačním sále z lehátka, kdy vám paní doktorka i sestřička řeknou, že můžete otevřít oči, v mžiku je 5 dioptrií pryč a vy vidíte něco, co pro člověka, který vidí perfektně, nic neznamená, co bere jako samozřejmost. Já viděla rozzářené oči sestřičky a vlídné a krásné oči paní doktorky. Uvědomuji si ten zázrak a velice si vážím vaší práce. Sice prvních pár dní jsem si „užila“, oči mě pálily, bolely, měla jsem pocit, že mám tunu písku v očích, ale pomocí kapiček se vše zlepšilo a hlavně jsem si uvědomila, že mi tohle všechno za to stálo. Vše špatné je pro něco dobré. O to víc si „nových očí“ vážím, užívám si maličkostí v životě, užívám si pocitu, kdy vidím, že se hýbe listí na stromě při větru, kdy pták letí vzduchem a v zobáku nese žížalu pro své mladé, užívám si lidí, protože po dlouhé době jim vidím pořádně z dálky do tváře, vidím, jak se zrovna tváří, šklebí, usmívají .

Tyto obyčejné pocity, nad kterými může někdo mávnout rukou jako bezvýznamné, jsou pro mě důležité, krásné, zásadní a jedinečné. Nepochopí ten, kdo tímhle neprošel.